Pražská potěšení pro ruského muže

Sedíme s Antonem v pouličním bistru v městečku Madiun na Východní Jávě. Kolem projíždějí desítky skútrů. Na některých se mačká celá rodina, otec vepředu, matka vzadu a mezi nimi tři děti, ty nejmenší v batolecím věku. Většinou bosí a vlasatí, na ochranné pomůcky se tu moc nedbá.

Anton pochází z Petrohradu a žije s rodinou v Helsinkách. Pracovní povinnosti už ho zavály do různých končin světa, například před dvěma týdny se vrátil z africké Eritreje. Pijeme vynikající džus z manga, máme si o čem povídat a zanedlouho se řeč stočí i na stověžatou Prahu.

Anton mluví plynule anglicky, ale někdy přechází do lámané češtiny. I u nás v minulosti krátce žil.

“Já byl v noci v Praze a to bylo hrozné. Na Václavském náměstí mi nabízeli drogy. O kus dál stál policajt a nic. A Jugoslávci prodávali ženy. Říkali mi: my víme, co ruský muž potřebuje.”

Před bistrem se nahlas směje skupina dívek v hidžábech a z grilu pronikavě voní bohatě kořeněný špíz.

“To není nikde na světě, ani v Moskvě ne. Jen v Praze. V Moskvě jsou drogy, ale ne tak. V Praze mě navíc všude chtěli okrást. Já se za Prahu styděl.”

Anton si dává jakousi sladkou bílou polévku, ve které plavou kousky karamelu.

Přemýšlím o Praze. O městě, jehož nespornou krásu necháváme hyzdit panoptikem šuntu, kýče a pastí na turisty. Symbolem centra Prahy se staly krámky s předraženým sklem a beranicemi se sovětskými odznaky.

Přemýšlím o městě, jehož sláva se dle proroctví kněžny Libuše měla hvězd dotýkati a které je dnes vedle nádherných historických památek známé především jako rejdiště kapsářů a nepoctivých taxikářů.

V noci se vracím na hotel. Každých pár metrů stojí zastřešený plácek s jídlem nebo alespoň pojízdný warung. V Indonésii se asi doma moc nevaří. V batohu mám elektroniku a hotovost ve větší hodnotě, než si většina místních vydělá za půl roku. Přesto se cítím bezpečně.

V Praze by to bylo jinak. Současné podoba centra je ostudná. Každé evropské historické město musí hledat křehkou rovnováhu mezi nabídkou pro turisty a zachováním genia loci. Zatím se ale zdá, že v Praze se o to nikdo ani nepokouší.