Nicolas Vanier, Dítě sněžných plání

Současné mrazivé dny mě přiměly zavzpomínat na jednu nenápadnou a přitom ohromně zajímavou knížku. Francouzský dobrodruh Nicolas Vanier s manželkou Diane přešli na koních přes pohoří Britské Kolumbie, u krásného jezera si vlastními silami postavili srub a když nastaly opravdové mrazy, vyrazili na saních se psím spřežením tisíce kilometrů po řekách a přes ledové pláně Kanady až do Dawson City. Téměř rok strávený v těsném sepětí s přírodou, v drsných podmínkách Dalekého severu.

Až potud by to nebylo nic tak zvláštního, podobných dobrodružných kousků se odehrává překvapivě hodně. Jenomže Nicolas s Diane se rozhodli vzít na tuto náročnou expedici i svou osmnáctiměsíční dcerku Montaine. Mohli s ní tak strávit všechen čas, dívat se jak roste, sdílet s ní všechny důležité okamžiky. Učili jí poznávat divokou zvěř a vážit si veškerého života. Nicolas Vanier pak celou cestu strhujícím způsobem vyprávěl v knize Dítě sněžných plání.

Našinec chytá lehkou paniku pokaždé, když se s malými dětmi ocitne více než hodinu dojezdu do nejbližší nemocnice. Nicolas s Diane byli v mrazivých kanadských pláních odkázáni jen sami na sebe. Možná se spaní ve stanu při teplotě -45°C může někomu zdát pro malé dítě nevhodné, protřelý francouzský dobrodruh ale zastává názor, že vyrůstat v tomto “nepřátelském prostředí” je pro dítě mnohem prospěšnější než moderní život u televize.

Dítě sněžných plání je vynikající knížka, která bezesporu stojí za přečtení. Zajímalo mě, jak taková zkušenost ovlivnila samotnou Montaine. Dnes už to musí být dospělá žena. Na internetu jsem ale její další osudy bohužel nenašel.

Nakladatelství Motto, 2005, 299 stran.