Venkohled

Jak jsme málem přišli o psa

Na jaře jsme si pořídili štěně bruselského grifonka. V průkazu původu má jméno Filip, ale říkám mu Phil podle drsného detektiva Phila Marlowa. Myslel jsem, že to bude nezdolný, odvážný a zvídavý chlapík. Zatím se ale směle staví jen k žrádlu, jinak jsem tak zbabělé a ustrašené zvíře ještě neviděl.

Volba rasy bruselského grifonka je kompromisem mezi touhou po vytrvalém a odolném psu, který v sobě má kus vlka, bude nás provázet na všech výletech, v zimě se bude prodírat vánicí a sněhovými závějemi a v létě brodit zpěněné divoké řeky (moje preference), a přáním malého domácího pejska k dětem (preference zbytku rodiny).

Jak už to bývá, vyhrály nakonec preference rodiny. Vybrali jsme ale gaučáka, který alespoň vypadá jako pes (i když z určitého úhlu připomíná plyšovou opici), s vrozenou zvídavostí, inteligencí, silou a oblibou procházek do přírody (alespoň tedy podle příruček).

Phil při sjezdu Divoké Orlice

Phil se zabydlel na chodbě pod topením a po počátečním váhání za svou přijal i zahradu kolem domu. Vždy, když je někdo z nás venku, pes se pohybuje volně po zahradě, štěká na kocoura od sousedů, vyhřívá se na sluníčku na terase nebo lítá kolem a honí se kdoví za čím.

Jeho zdaleka nejoblíbenější zahradní činností je ale požírání. Phil žere naprosto všechno, s výjimkou kvalitních psích granulí. Vyzkoušeli jsme všechny dostupné značky kompletního psího krmiva. Phil granule prostě odmítá a my mu zase odmítáme speciálně vyvářet nebo kupovat konzervy.

Takže když vyhladovělý pes vyběhne na zahradu, zapomene na své biologické zařazení mezi masožravce a začne spásat všechnu úrodu. Požírá padaná jablka, z keříků okusuje rajčata, obírá maliny a kanadské borůvky polyká po hrstech. Jeho trávící soustava se kupodivu se vším vyrovná.

Phil na zahradě

Zahrada byla založena před čtyřiceti lety a je dnes je trochu zanedbaná. Přerostlé stromy, hodně stinných míst s mechem a taky hodně nejrůznějších hub. Houby u nás rostou od jara do podzimu a Phil si jich nikdy moc nevšímal. Čas od času nějakou v tlamě přenesl jinam, ale nikdy je nepožíral. Až do nedávna.

Nevíme přesně jakou houbu sežral, ale za pár desítek minut se dostavilo zvracení, křeče a nekontrolovatelný průjem. Po krátké konzultaci po telefonu chvátáme na veterinární pohotovost. Diagnóza – prudká otrava s postupem ke kolapsu oběhového systému.

Při zavádění kanyly je Phil apatický, má takřka nehmatný tep a bílé sliznice. Situace je vážná. Pes zůstává přes noc v péči veterinární nemocnice, my jedeme domů a čekáme na případnou špatnou zprávu. Snažíme se učit jaké houby na naší zahradě by mohly být pro psa jedovaté, ale moc se nám nedaří. Hub u nás v republice roste několik tisíc druhů a některé kousky z naší zahrady neumíme v obrázkových atlasech nalézt.

Snad mohlo jít o nějaký o nějaký druh vláknice nebo strmělky. I většina příznaků sedí na otravu muskarinem. Jako protilátka by měl pomoci atropin. Katka naše zjištění telefonuje veterináři, který atropin podává a Philův stav se skutečně zlepšuje.

Druhý den si pro psa jedeme. Ještě nejsme na konci, čekají nás testy na poškození jater, léky a dietní konzervy (každá v ceně obědu ve velmi slušné restauraci).

Pes se z toho dostal a dlouhá dieta jen povzbudila jeho nezřízenou žravost. Celkový účet za veterinární péči se svou výší blíží ceně akční letenky na Tenerife.

Větší starosti nám ale dělá, že Phil teď nemůže bez dozoru na zahradu. Houby se sice snažíme průběžně sbírat, ale nenajdeme všechny a během několika dní stejně vyrostou další.

Vždycky jsem měl představu, že na výletech po lese s námi bude pes chodit bez vodítka. Je rychlejší, čilejší, zvídavější a aktivnější. Není důvod jeho činorodost omezovat vodítkem. Teď jsem ale na pochybách. Tisíciletí šlechtění a domestikace si vybraly svou daň. Pokusíme se toho troubu naučit, že houby žrát nesmí. V úspěch ale moc nevěřím.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *