Christopher McDougall: Zrozeni k běhu

Christopher McDougall: Zrozeni k běhu

Běžecký bestseller Chrise McDougalla Zrozeni k běhu jsem dlouho záměrně ignoroval. Mylně jsem tuto slavnou a často diskutovanou knihu považoval za jakýsi manifest běhu na boso.  Skutečnost je ale jiná. Autor jen poctivě hledal odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku: „Jak to, že mě bolí nohy?“

Vždyť běhal jen rekreačně – sem tam tři míle. Přesto se neustále potýkal s běžeckými zraněními. A nebyl sám. Každoročně se prý v USA zraní 8 z 10 běžců (což mi připomíná, že bych se měl zamyslet nad sjednáním vhodného úrazového pojištění).

Lékaři nabízeli jen předražené a nefunkční vložky do bot, léky proti bolesti a následující radu: „Vyberte si jiný sport, běhání je pro vás nezdravé.“ Christopher McDougall se ale nenechal tak snadno zviklat. Dlouhá léta působil jako válečný zpravodaj v Africe a psal akční reportáže z nejrůznějších koutů světa pro prestižní magazíny jako Ouside, Esquire, Men’s Health nebo The New York Times.

„Každé ráno se v Africe budí gazela. Ví, že aby přežila, musí běžet rychleji než nejrychlejší lev. Každé ráno se v Africe budí lev. Ví, že aby přežil, musí běžet rychleji než nejpomalejší gazela. Nezáleží na tom, jestli jste lev nebo gazela. Když vyjde slunce, raději se rozběhněte.“

Proč je tomu u člověka jinak? Proč musíme před vyběhnutím spolykat hrst ibalginů? Co děláme špatně?

Chris se do problému běhu skutečně zakousl. S fyziology mluvil o dispozicích člověka pro běh a s antropology o významné roli běhu ve vývoji lidského druhu.  Setkal se s mnoha legendami ultramaratonského běhu, s nejrůznějšími podivíny a s vědci tak zapálenými pro svůj výzkum, že byli schopni strčit teploměr do zadku gepardovi a nechat ho utíkat na běžícím pásu.

Klíčovou roli v autorově chápání a pojetí běhu pak hrál polozapomenutý kmen fantastických běžců – tarahumarských indiánů. A právě v mexických Měděných kaňonech, obtížně přístupném útočišti Tarahumarů, Chris McDougall účastí v padesátimílovém ultramaratonu svoji běžeckou pouť završil.

Celkový dojem z jinak velmi čtivé a zajímavé knihy kazí nedůsledná práce se statistikami a zřejmě i velmi selektivní výběr dat. Takže předkládaná fakta je třeba brát s rezervou. Jako představení osobitého světa ultramaratonských závodů a zároveň jako motivace k vyběhnutí ale kniha funguje skvěle.

A co jsem si osobně odnesl? Nechci běhat na boso, nechci běžet ultramaraton (zatím), ale při běhu si více hlídám techniku.