100 jarních kilometrů

Když jsem byl kluk, chodívali jsme s tátou tradiční stovku jarních kilometrů. Po částech, samozřejmě. Zcela neoficiálně, bez jakékoli vazby na masovou akci ČSTV, protože tátovi i mě byly všechny organizované a davové akce vždy z duše protivné. Nevzpomínám si ale, jestli jsme tu jarní stovku skutečně dávali. V pozdějším letech už se mi to, snad až na výjimky, nikdy nepodařilo. Až letos.

Lovětínská rokle

Přizpůsobil jsem tomu program jarních výletů a honil rodinu z jedné túry na druhou. Pařížov a Kaňkovy hory, Lichnice a Lovětínská rokle, Toulovcovy Maštale, Zříceniny u Víru, Český ráj a Skála Prosíčka s hradem Štarkov. Na posledním výletu se za námi náš pes unaveně loudal s vyplazeným jazykem. Měl toho dost. Ale zvládli jsme to.

Měl jsem problém s výběrem atraktivních jednodenních cílů v rozumné dojezdové vzdálenosti. Blízké Železné hory i Žďárské vrchy už mám přeci jen dost prochozené. A to je i hlavní důvod, proč už jarní stovku v této podobě nechci opakovat. Leda jako pořádný vícedenní trek.

Přírodní rezervace Maštale

Probouzející se jarní příroda má své jedinečné kouzlo (i když letos jsme jaro přeskočili ze zimy rovnou do léta). Pro turistiku jsou jaro a podzim ideální období, protože nepanují velká vedra. Navíc jsme po pár pořádných jarních výletech získali turistickou fyzičku na zbytek roku. Alespoň tedy doufám.